Listopad 2007

Elvírka

22. listopadu 2007 v 17:18 | LeelooDallasova |  Můj svět
To jsem jí měla 1. den

Timík aneb jak to všechnno začalo...

22. listopadu 2007 v 17:07 | LeelooDallasova |  Můj svět
Dne 30. října jdu od doktorky a vracím se do školy na tělocvik, sice necvičíme, ale trénujem nástup na maturák. Rozhodovala jsme se, jestli pojedu městskou nebo půjdu pěšky. Vzhledem k tomu, že mám dost času, vyhrál pěškobus.
Ještě štěstí, že jsem tou městskou nejela! Na jedné nejmenované celkem frekventované ulici pobíhalo od člověka k člověku malé černé štěně. Přiběhlo i ke mně, protože psy miluju a odmalička jsem psa chtěla, neodolala jsme a shýbla se k němu. Po chvilce drbání jsem se rozhlídla, jestli náhodou přece jen na něj někde nečeká páníček... Nečekal. Zbyli jsme na ulici sami. Určitou chvíli, možná trvala jen pár sekund, jsme tam zůstali jen my dva, kolem nás prázdno. "Co naplat, přece tě tu takhle nenechám!" pomyslela jsem si. Žádný obojek, známka, nic. Vyházela jsem tedy věci ez zadní kapsy baťohu do přední (naštěstí jich moc nebylo) a štěně do baťohu nacpala, až mu koukala jen hlava. Baťoh si dala na břicho a podpírala ho levou rukou, neb na pravý jsem měla ortézu kvůli zánětu šlach. I vydali jsme se tedy společně na bus. V autobuse se mu vůbec nelíbilo a dával to jasně najevo. Kňučel celou dobu. Vzhledem k tomu, že moje mamka pracuje kousek od útulku, rozhodla jsem se, že si u ní nechám věci ze školy a pejska pak odnesu. Ani ve snu mě nenapadlo se zeptat, zda si ho smím nechat. O psa jsem žadonila již tolik let, že jsme se vzdala naděje že tady, doma, u mámy a ségry psa někdy mít budu. Smířila jsem se s tím, že si ho snad jednou pořídíme, až budem s přítelem bydlet spolu. Volala jsem mamce že jsem na cestě k ní, když jsem jí oznámila proč, řekla - aniž by štěně viděla - že uděláme dobrý skutek a necháme si ho. Ten den byl jedním z nejšťastnějších dnů, co jsem kdy zažila. Pejsek neměl obojek, a kdo ztratí štěně, nezaslouží si, myslím, aby ho měl. A tak už skoro měsíc bydlí u nás, a já dofám, že je s námi šťastný.
Ten den jsme ho vzali k jednomu skvělýmu veterináři, měla jsem u něj 2x praxi a moc se mi líbí, jak to tam funguje. Málokde je u veterináře taková fajn atmosféra jako tady. Pejska, kterému říkáme Tim (Timothy), jsme nechali odčervit, což se později ukázalo jako správný tah - byl plný škrkavek. Malýmu byly 2 měsíce, ještě ani chudák neměl všechny zoubky. Z toho vyplývá, že se narodil v srpnu, přesně jako já! =o) Timík vážil 2,99 kg a jinak byl zdravý. V únoru máme naplánovaný cvičák. je povahy dominantnější, takže trošku boj bude, ale snad to zvládnem. Musíme, pryč ho dát nehodlám!
Když byl u nás první dny, děsně se bál výtahu, dveří, když jsme odcházeli na procházku, nechtěl ven, pak zase nechtěl dovnitř. Bál se psů, trolejbusů, autobusů. Nemá rád zavřené dveřem tmu a samotu. V některých věcech smělý, něčeho se ještě i teď bojí, ale líný je taky dost. Byl zřejmě zvyklý si potravu vyžebrat nebo sežrat co se nevešlo do košů, a s tímhle bojujeme vlastně pořád, ale učí se strašně rychle, je moc chytrý! Bojí se starých bělovlasých chlapů, policajtů a cikánů. Občas má problém s přijímáním potravy - že by byl zvyklý být občas o hladu? =o( dělá velké pokroky, už 3. den se nám doma nevyčural =o)

A to je on: